Únor 2013

Co nám zbývá ...

24. února 2013 v 17:05 | Alena Ludvíková
Spíše bychom se měli ptát, co není problémem tohoto století. Sám život se stal problémem, který musíme denně řešit. Problémy nám přerůstají přes hlavu, nejraději bychom všechny někam daleko zahodili a věnovali se tomu, co nás těší a baví. Můžeme to alespoň někdy zkusit. Jinak se v nich pomalu ale jistě utopíme. Nikdy ovšem neházejme své problémy na hlavy těch druhých, svých nejbližších, členů rodiny nebo přátel. Snadno se řekne POSTAVTE SE K PROBLÉMU ČELEM. Stejně však nám nakonec nic jinéo nezbude...
Žijeme tady a teď ...

Vzpomínám ...

16. února 2013 v 17:29 | Alena Ludvíková
Vzpomínám, jak krásný byl čas minulý,
když za ruku mě maminka prvně vedla do školy.
Na zádech taštička, na nohou botky šněrovací
a nade mnou zpívají ptáci ...

Milovala jsem maminku, tu jedinou drahou bytost, která mě měla bezvýhradně ráda, milovala jsem paní učitelku, v níž jsem viděla svůj vzor, milovala jsem své kamarádky, se kterými jsme si sdělovaly svá "velikánská" dětská tajemství, radovala jsem se ze světa kolem sebe, z každého nového poznatku, z každého slova, které jsem dokázala přečíst ...
Vzpomínám na to krásné a dobré, co mi život dosud dal ...

Změna je život, realita je kontroverzní ...

16. února 2013 v 17:15 | Alena Ludvíková
Vše se mění.
Tempora mutantur et nos mutamur in illis.
Čas vše mění i časy, k vítězství on vede pravdu, co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba ... ( J. Kollár )
Změna je život, v životě se měníme my i doba, sám život neustále podléhá změně.
A realita? Realita je to, co vnímáme svými pěti smysly. Ale existuje i smysl šestý. Kromě toho nás smysly často klamou. Známe příklady už ze školy - pokusy v hodinách fyziky ( lžíce ve sklenici vody atp. ) A také ne všichni vnímáme danou realitu stejně. Co se zdá jednomu dobré, je pro druhého špatné, záleží to na mnoha daných faktorech i na našem postoji ke skutečnosti ( někdo vidí sklenici naplněnou do poloviny tekutinou poloprázdnou, jiný poloplnou. Také záleží na tom, z jakého úhlu pohledu realitu pozorujeme. Všechno závisí na vnějších a vnitřních ( cit, vůle ... ) aspektech společně vytvářejících určitou realitu.
Realitu můžeme buď akceptovat, nebo ji odmítnout a negovat ( ale to nedoporučuji ). Rozhodně je šťastnější ten, kdo realitu příliš nezkoumá.

King

3. února 2013 v 18:12 | Alena Ludvíková
Měla jsem kdysi plyšového medvídka, jmenoval se King. Byl větší než já, béžově žlutý, díval se velkýma skleněnýma očima a na dotyk byl moc příjemný. Milovala jsem ho. Ať jsme cestovali kamkoliv a čímkoliv, musela jsem ho mít s sebou. Od svých asi tří let, kdy jsem ho dostala, jsem se od něho neodloučila. NIKDY ! Spala jsem s ním ve své postýlce se síťkou, seděl se mnou na židli u stolu, brala jsem si ho i do koupelny. Když jsem začla chodit do školy, čekal na mne doma a moje první kroky po příchodu vedly k němu ...
Po letech jsem ho dala své dcerce. A léta plynula.
Pak jednou zmizel. Byl už hodně vypelichaný, sešlý, tak ho asi moje maminka, která mi hlídala dceru, když jsem byla v práci, vyhodila. Přišla jsem na to až později ...
"Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, protože lidé s nimi nakládají, jako by nežily ..." to napsal Jiří Wolker ve své sbírce básní. Tak nějak to cítím i já vzhledem k tomu medvídkovi. Nechci se přizpůsobit té dnešní konzumní společnosti, která city hází do koše se svými vzpomínkami a sny. Já stále ještě "nosím po kapsách sny mládí ..."