Březen 2013

Běžná norma a odlišnost

28. března 2013 v 16:49 | Alena Ludvíková
Kdo je výstřední ?
Záleží na tom, v čem se vymyká běžné normě. Může to být v oblékání, v chování, v přístupu k ostatním, ve svém celkovém vzhledu, v názorech ...
Neškodí být trochu excentrický, ale nic se nesmí přehánět. Musí to vyplývat z mého přesvědčení, z mého přirozeného postoje ke skutečnosti, z toho, co opravdu cítím, co je mi vlastní. Chtít se za každou cenu odlišovat je nesmyslné a působí nepřirozeně až směšně. Ta určitá odlišnost musí být ve mně a ne v napodobování nějakých idolů. Každý z nás může být osobností v pravém slova smyslu, když je zcela prostě "svůj" ...

A co dál ... ?

22. března 2013 v 11:21 | Alena Ludvíková
Vláček - osobáček projíždí krajinou, vidíš louky, kopečky, lesy, říčky, města, vesničky ... vláček - osobáček mírně drkotá, syčí a unáší tě jako tiché snění členěné zahoukáním a hovorem spolucestujících ... s vláčkem - osobáčkem jedeš poklidnou krajinou provoněnou modravými obláčky šťastných chvil dětství, rozevlátým mládím se závanem "stříbrného větru", věkem dospělosti naplněné střídavě úspěchem, střídavě nezdarem a čekáním na to, co třeba nikdy nepřijde, pomalu vjedeš do stáří naplněného vzpomínkami i dosud nepoznanou touhou - touhou po návradu do kraje, odkud jsi vyjel ...
Chceš vyrazit rychlíkem, přeskočit mírné kraje a vřítit se rovnou do rozbouřeného oceánu velkoměst s divokým nočním životem, varem krve vyprovokovaným sexem narvanými médii, žít jako uragán, který všechno kolem sebe smete ...
Co chceš ? Jak chceš žít ?
Vlak tvého života svými koly drtí minulost, pomíjí vlastně neexistující přítomnost - a co dál ...?

Znám tu zem nádhernou ...

15. března 2013 v 17:57 | Alena Ludvíková
"Znám tu zem nádhernou ..."

Chci žít tady. Ve své vlasti, ať už tu vládne kdokoli, tady a už napořád chci žít. Možná jsou krásnější, určitě bohatší, ale tohle je moje zem, kde jsem se narodila, kde mě maminka učila mluvit, kde jsem chodila do školy, poznala první lásky, kde se mi narodila dcera, kde mám přátele ... i hroby svých drahých.

"Znám tu zem nádhernou ..."

Tady je můj domov, tady a nikde jinde. Poznala jsem dost cizích zemí. Byly krásné, měla jsem se tam dobře, ale ráda jsem se vždy vrátila domů.

"Opustíš-li mě, nezahynu,
opustíš-li mě, zahyneš" ( Viktor Dyk:Země mluví )

"Znám tu zem nádhernou, zem nádhernou, kde lože mám i stůl ..." ( Použita slova z písně interpreta Waldemara Matušky )

Utíkej ... !

6. března 2013 v 17:21 | Alena Ludvíková
DEPRESE - sedí na tobě jako černá můra s vyboulenýma očima zrudlýma marným úsilím dostat se z tíživé beznaděje, vybřednout z bahna zoufalství a zachránit se útěkem do neznáma, opředeného sítí muřích nožiček prorostlých zelenou plísní marasmu.
DEPRESE - táhne nás do kalné stoky bolesti bez úlevy, rozežírá útroby sevřené neznámou tísní, dusí nás zchromlými prsty nemohoucnosti a vrhá do propasti šílenství ...
D E P R E S E ! Zachraň se, kdo můžeš ! ! ! Utíkej !!!

Údiv ... ? ? ?

2. března 2013 v 15:55 | Alena Ludvíková
Nikdo neví, co je to nekonečno, zrovna tak, jako si nedovedeme představit věčnost. Jsme lidé koneční, žijeme jen od - do ... a dost. V nekonečnu, ve věčnosti čas neexistuje. Říkáme, že čas je darem věčnosti právě pro nás. Nekonečno označujeme ležatou osmičkou, ale co si pod tím představujeme?
Když jsem byla malá, představovala jsem si věčnost, tu nepředstavitelnou věčnost, jako temnou oblohu, kde nevidíme začátek ani konec, prostě se vine stále a stále někam a my nevíme kam, je nad námi - tajemná, vzdálená, nepochopitelná.
Není nám dáno NEKONEČNO pochopit. Naše smysly jsou omezené právě tou konečností našeho bytí. Krásné je to, že stále hledáme, bádáme, zkoumáme, chceme vědět a že se nepřestáváme divit.