Červen 2013

Nahoru nebo dolů ?

20. června 2013 v 11:47 | Alena Ludvíková
Kocovina nemusí nevyhnutelně být jen po požití alkoholu. Kocovinu mohu mít po jakémkoliv opojení. Je to zvláštní stav, kdy smysly vypovídají poslušnost - ať už nám ukazují svět v zářivém světle - nebo naopak se nám chce zvracet a schovat se před lidmi. Kocovina rozjasní oblohu sluncem radostného vzrušení po úspěchu, po splnění našeho dávného snu, či se celý svět zastře mraky bolesti nebo vzteku po něčem, co nás srazilo svou tíhou k zemi.
Kocovina je podivný stav těla i mysli ( vždy to spolu souvisí ), kdy se organismus vzpamatovává z určitého šoku způsobeného vnějšími nebo vnitřními vlivy ... takový očistný proces, který se snaží uvést vše zase do normálu. Nahoru nebo dolů - podle toho, co ji vyvolalo. Díky za ni.

Koho soudíte ?

13. června 2013 v 14:47 | Alena Ludvíková
Velmi diskutabilní téma. Nerozlišuji, zda je někdo Rom, Francouz, Žid nebo třeba Turek. Tohle je mi úplně jedno, záleží přece na každém jedinci. Buď je dobrý, nesobecký, čestný - nebo zkrátka ne. Může být bílý, černý, žlutý - co na tom, jakou má barvu pleti, odkud pochází ...
Soudíme člověka podle jeho činů, jednání, schopností, nebo podle jeho původu a vzhledu? Vím, že mnozí lidé posuzují jedince podle chování většiny příslušníků jeho rasy či etnika. To není správné. Znám mnoho "bílých", kteří se chovají hanebně i dost "černých", z nichž by si ti "bílí" mohli vzít příklad. Asi namítnete, že většina Romů se nechová podle u nás běžných norem, dokonce že často přestupuje zákon. Bohužel je to tak. To ovšem neznamená, že je šmahem odsoudíme všechny. Stačí, když se nebudeme na ně dívat jako na někoho jiného, než jsme my. Trestáme přece jedince, nikoli celou skupinu lidí, nebo dokonce příslušníky celého národa či rasy. Víme přece, kam vede rasismus. A to i dnes jsou lidé, kteří kupř. holocaust ( šoa ) popírají.
Rasismus by neměl vůbec existovat. Bohužel existuje.
Zbavme se nesmyslného rozdělení společnosti na "bílou" většinu a "černou" menšinu. Ještě jednou: když už musíme soudit, suďme provinilého jedince, ne celé etnikum, skupinu, rasu, národ ...

Nikdo přírodu nepřemůže ...

7. června 2013 v 18:11 | Alena Ludvíková
Potopy, povodně, záplavy, velká voda - zkrátka neúprosný živel, který s sebou bere, na co přijde. Je to msta přírody za to, co s ní provádíme ? Ani bych se nedivila. Ovšem už v bibli se píše o potopě světa ... znáte přece tu příhodu s Noemovou archou, ne ?
Odsuzuji však nepřipravenost našich vládních činitelů na záplavy, které pochopitelně nejvíce ublížily obyvatelům, jejichž domy jsou blízko vodních toků. Někteří už se z toho nevzpamatují, nebudou mít peníze na opravy nebo výstavbu nových domů. To, co se jim slibuje, nemůže stačit.
Kromě toho přeorganizování toků řek a potoků vede jen k tomu, že se vracejí do původních koryt a zaplavují okolí. To známé "poručíme větru, dešti" je nesmysl, na který jen doplácíme. Já si z latiny pamatuji: "Nemo naturae nisi parendo imperat" - nikdo přírodu nepřemůže. Musí ji poslouchat. Příroda je přece živý organismus, brání se. Je zlé pomyšlení na vzpouru všech živlů, ale docela reálné, pokud se lidstvo nevzpamatuje ze své bezohledné chamtivosti a bezmezného vykořisťování všech přírodních zdrojů.
Co myslíte, pochopí tohle konečně ti kompetentní ?

Prší do chřestu

1. června 2013 v 18:14 | Alena Ludvíková
Prší a prší a prší ... Kemr to řekl trochu drsněji, podstata je však stejná. ( Film Na samotě u lesa )
Stmívá se, ulice jsou hnusně mokré, louže šplíchají kalnou vodu. Kam se schovalo slunce ? Lidé přeskakují to moře nečistoty, deštníky je bodají do hlavy, kapuce zakrývají vlasy i oči ... Dantovo PEKLO se dere do srdcí ... Po zelených listech stromů stékají šedivé proudy deště, do květů se vlévá žal ..."pro můj žal celý kraj se rozplakal ..." - urousaní domácí mazlíčci nám střásají špínu kalužin na koberce, pod botami v předsíni se tvoří mazlavé loužičky ... co je chřestová sezona ? Tohle ? Chřest je báječný, s touhle blátivou ohavností nemá nic společného. Vyťukávám do klávesnice slova, slova a slova ... už nevoláme déšť, stáváme se zaříkávači počasí, které nám leze na nervy, vyvolává představy opuštěných hřbitovů a šedivých vrakovišť, negativní emoce se dobývají z nitra napovrch a stoupají jako blížící se povodeň ...
Konec ! Na talíři voní chřest ... ? !