Srpen 2013

Domov je místem návratů ...

30. srpna 2013 v 14:42 | Alena Ludvíková
Bezdomovci - to je taková nešťastná kapitola v knize Prahy ( ovšem nejen Prahy ). Nemůžeme je však všechny házet do stejného pytle. Někteří se dostali na dlažbu nezaviněně, ztratili domov, protože byli staří, nemocní, nemohli platit vysoký nájem, byli vyhozeni svými partnery, nemohli pracovat ... Jiní nemají domov, protože vlivem drog či alkoholu přišli o veškerý majetek a takový způsob života jim vyhovuje.
Ve své podstatě je to zoufalý a neutěšený život plný nebezpečí, špíny a bídy.
Kdysi dávno ( za první republiky ) tito lidé v létě přežívali, občas pracovali, občas žebrali, ale v zimě byla situace horší, proto mnohdy spáchali nějaký méně závažný trestný čin, aby se dostali do vězení, kde měli ubytování a stravu. To už byly známé firmy.
Bez domova se těžce žije. DOMOV - to je kousek jistoty, bezpečí, útěchy v strastech a v úskalí života. Domov je místo, kam se vracíme. Když však není kam se vrátit, člověk postupně ztrácí svou identitu, stává se tulákem ve svém vlastním nitru, bezprizorním individuem tápajícím v džungli nástrah a pokušení, které tento způsob existence přináší.
Neodsuzujme je, většina si zaslouží spíše soucit a pomoc.


Jsme tady a teď

14. srpna 2013 v 16:20 | Alena Ludvíková
Omne vivum ex ovo ( vše živé je z vajíčka ) - tak nějak si to ze školy pamatuji. To bylo první, co mě napadlo, když jsem četla téma dne.
Ale život sám o sobě je něco úchvatného. Je to fenomém, který se nepřetržitě v různých formách opakuje. Musíme být vděčni za to, že jsme přímými účastníky tohoto koloběhu ...
Náš život je vlastně taková úsečka na přímce věčnosti - od - do a tečka. A čas existuje pouze v souvislosti s prostorem. Věčnost a nekonečno si nedovedeme představit, protože sami jsme koneční - narodili jsme se a zemřeme.
Tedy, když nám byl život dán a časově vyměřen - ŽIJME ! Jsme tady a teď, neseďme s rukama v klíně, musíme se snažit, abychom nežili nadarmo, ne ? Je správné se zviditelnit - samozřejmě v tom kladném slova smyslu jako vědci, umělci, ale i docela prostí lidé, kteří poznali, co je smyslem života, kteří dokázali těm druhým NĚCO dát, pro někoho něco znamenat, předat své zkušenosti nebo čerpat ze zkušeností jiných, být užiteční ... zkrátka brát život i jako výzvu ...
Vážím si života každého tvora, každý má právo na život, na svůj vyměřený čas. Jak s ním člověk naloží, záleží jen na něm.

Nový článek

10. srpna 2013 v 18:35 | Alena Ludvíková
Bydlím v Praze, takže používání MHD je pro mě nutností. Nejdříve běžím na autobus, který má obvykle zpoždění - ne příliš dlouhé - ale stejně mě dveře, které se za mnou urychleně zavírají, sklapnou přímo za zády, div mě neskřípnou. Posunu se dovnitř, kde se už tlačí spousta zamračených lidí. Ti, co sedí, se dívají znechuceně z okna, stojící zívají nebo se snaží číst noviny. Ve stanici při vystupování do sebe vrážejí, někdy si i nadávají a současně s nimi už nastupují další nedočkavci. Jedeme dost rychle, ti malí, kteří nedosáhnou na držadla, padají na ostatní cestující, šlapou jim na nohy a chytají se, čeho se dá. U stanice metra přestupuji. Utíkám dolů po schodech, protože slyším blížící se vlak. Pohltí mě chlad i dav dalších osob. Mám metro ráda, je rychlé. Jedeme... někomu zvoní mobil, vezme ho a snaží se přehlušit okolní dění, řve, a tak nechtěně slyšíme celý rozhovor... malé děcko v kočárku se dává do pronikavého pláče a mladá maminka se marně a hlavně hlasitě snaží ho uklidnit ... dívka sedící svému příteli na klíně mu něco nahlas vytýká ... tak cesta rychle a hlavně živě uteče. Vystoupím z metra a vidím, jak starý muž uklouzl po slupce z banánu. Nikdo si toho nevšímá, dokud mu jakási starší žena nepodá ruku. Dva feťáci si klidně vyměňují malá "psaníčka" za peníze, školáci se perou a malý pejsek zvedá nožičku, jeho pán dělá, že nic nevidí a táhne ho dál. Od chudáka bezdomovce, který sedí ve vestibulu metra na lavičce a pije z ulemtané plechovky pivo, se line podivný pach. Vycházím ven a zase honím tramvaj. Tam je také přeplněno, zápach a horko. K nelibosti navoněné ženy stahuji okénko a snažím se nevnímat hlasité kašlání a smrkání asi čtrnáctiletého kluka. Kdosi se zapotácel a šlápl vlčákovi na nožičku. Ten se ho snažil přes košík kousnout ... No, a pak už jsem naplněna čerstvými dojmy z MHD konečně u cíle vystoupila.

Nutnost utajení

3. srpna 2013 v 16:42 | Alena Ludvíková
Konspirace je metoda, kterou užívají určité organizace za účelem utajení své činnosti. To je vysvětlení, ovšem konspirace je, byla a bude zneužívána hlavně pro utajení zločineckého spiknutí různých skupin, včetně politických.
Za minulého režimu ( asi i dnes ) existovaly tak zvané konspirační byty ( konspiráky ) politických papalášů, kteří zde nejen "kuli pikle" proti různým lidem, ale vodili si sem i své milenky ( milence ) a pořádali divoké orgie. Samozřejmě byli "nedotknutelní", společnost jim to ( pokud o tom věděla ) mlčky tolerovala.
V době 2. světové války byla konspirace pro protinacistické skupiny samozřejmostí. Prozrazení znamenalo vězení, kruté výslechy a smrt.
Konspirace znamená také spiklenectví - může mít různé důvody a cíle. Někdy se jedná o pouhou hru, jindy o závažnou činnost. Může skrývat agresi nebo obranu. Každopádně něco, co je nutné před ostatními skrýt, utajit.
Takovou tajnou komnatu má každý z nás, to ovšem není konspirace, protože ta vyžaduje spolčení alespoň dvou osob, které chtějí nebo musí svou činnost utajit před ostatními.