Září 2013

Kde jsme doma

21. září 2013 v 11:34 | Alena Ludvíková
Když jsem byla malá, strašně jsem si přála žít na vesnici. Jezdila jsem tam s maminkou každé léto a moc se mi líbilo koupání v řece nebo v rybníku, chození do lesa na houby a na jahody, procházky krajinou, zvířata v chlévě i volně pobíhající - také vesnické děti, které mě přijaly do svého středu. Život na vesnici se mi tenkrát jevil jako nesmírně idylický.
Později, když už jsem byla trochu starší a jezdila na venkov na brigády, poznala jsem, že práce na poli nebo na chmelnici není, hlavně pro městské děvče, snadná. Sice jsme si večer po práci dost užili, ale často jsem toužila být už zase v Praze.
Když jsem se vdala, pořídili jsme si chatu. Za vesnicí byl velký pruh volných pozemků, které si koupili "Pražáci" a postavili si různé lepší či horší chatičky. Práce na stavbě byla pro mne těžká, ale nějak jsem to zvládla. Horší však byla námaha vynaložená na vybudování záhonů, ošetřování zeleniny, plení, sklízení - a zavařování. Koupat jsme se chodili až po setmění do Labe nebo jsme si opékali vuřty na ohýnku, někdo hrál na kytaru - to bylo moc pěkné, ale zdálo se mi těch radostí málo. Po dovolené jsem se vracela do práce plna nových dojmů, ale zase bych potřebovala odpočinek po práci na chatě. Chata je zkrátka přenesení domácnosti do ztížených podmínek - marná sláva.
Jak hodnotit život na vesnici ? Celý život bydlím v Praze a ty moje exkurze na venkov zůstávají jenom exkurzemi. Každé životní prostředí má své klady i zápory. Důležité je, kde je člověk spokojený, kde se mu líbí, kde má rodinu a přátele - zkrátka kde je doma.

Buď ráda, že se to stalo ...

13. září 2013 v 11:33 | Alena Ludvíková
. Neplač, protože to skončilo, buď ráda, že
se to stalo.
Tak tohle si říkám, když je mi moc smutno. Když vzpomínám na toho, koho jsem milovala, ale on už není. Zemřel daleko ode mne, a já jsem mu nikdy nedokázala říct, jak moc ho mám ráda. Doufám, že to věděl, když jsme se objímali, když jsme se spolu toulali noční Prahou a běhali po polích a loukách. Než odjel - daleko - těch tisíc mil - dal mi malé zlaté srdíčko. Tisknu ho v dlani a vzpomínám ...
Asi by si lidé měli říkat, že se mají rádi. Netrápili by se pak ( pozdě ! ) výčitkami, že to nejkrásnější zůstalo nevysloveno ...