Říjen 2013

Moje rodné město

12. října 2013 v 14:34 | Alena Ludvíková
Praho, město všech měst,
tisíce vede k tobě cest...
Praho, matičko kamenná
okolo temné Vltavy,
o tobě hovoří dějiny,
o tobě šeptají dálavy...

Tuhle básničku jsem napsala, když mi bylo čtrnáct, dnes bych asi nestvořila nic lepšího, cítím to pořád stejně. Prahu mám ráda jako součást sebe samé, je to moje město, moje milá Praha, tady jsem doma, vdechuji její pulzující život, raduji se z jejích úspěchů, trpím, když jí někdo ubližuje. Je pro mne živým měnícím se a vzrůstajícím organizmem. Bloudím jejími ulicemi, nábřežími a parky, cítím dech staletí a nepřetržitý let historie, která se vznáší kolem mne, odhaluje svá tajemství a vkrádá se do mého snění. Miluji Prahu, tady jsem se narodila, vyrůstala, prožívala dobré i zlé. A také jednou tu zavřu naposled oči, aby mě všechna ta krása navěky obklopila a uzavřela do svého náručí ...

Lidé se mění ...

2. října 2013 v 14:37 | Alena Ludvíková
Jako dítě jsem byla rozhodně introvert. Taková malá holka, která uzavřena sama do sebe sledovala okolní svět. Nejraději jsem si i sama hrála. Stavěla jsem u vody z písku hrady a zámky ( včetně těch vzdušných ), v lese z mechu chaloupky, doma pokojíčky a školní třídy pro panenky a hlavně hodně četla. Od druhé třídy jsem dokonce psala drobné dětské příběhy do sešitů a také je ilustrovala. Dalo by se říct, že jsem byla šťastna.
Tak asi od deseti let se to začalo měnit. Našla jsem si kamarádky - hlavně dvě své spolužačky, se kterými jsem se střídavě scházela. Chodily jsme do Stromovky, do kina nebo si spolu doma hrály.
Ve dvanácti už jsem se zařadila do party děvčat, podnikaly jsme společně výlety, chodily jsme se koupat na plovárnu, v zimě bruslit na Zimní stadion - a tam už jsem začala chodit i s kluky. Krásná dětská přátelství, letmé stisky rukou a před domem, kam mě některý z nich doprovodil, i nesmělé políbení.
Stále víc a víc jsem potřebovala kolektiv svých vrstevníků. Na střední škole jsem vynikala ve zlobení a s partou kluků jsme chodili i "za školu". To se změnilo na fakultě. Tam jsem potřebovala stipendium, musela jsem tedy velmi dobře prospívat. Byla jsem hodně aktivní i jinak. Jezdila jsem na lyžařské kurzy, účastnila jsem se seminářů i na jiné fakultě Jako členka divadelního souboru jsem dostávala hlavní role a zase jsem byla šťastna - ve společnosti. Těšilo mě, že jsem se uplatnila ve skupině studentů stejných zájmů. Z introvertní holčičky se stala dívka, která se cítila nejlépe v kolektivu.
A teď ? Něco mezi tím. Mám ráda společnost, ale také jsem ráda sama.
Lidé se mění. Je to samozřejmě věkem, ale i různými okolnostmi. Bohatý svět introverta má své přednosti, ale společnost dodává sebevědomí a rozšiřuje obzory jednotlivce.