Únor 2014

To je, oč tu běží ... ?

20. února 2014 v 11:04 | Alena Ludvíková
Smysl života - co to vlastně je ? Dává tato otázka vůbec smysl ? Každý vidí smysl života v něčem jiném. Někdo v rodině, jiný v práci, další v zábavě - jsou i lidé, kteří nenalézají smysl v ničem. Smysluplně žít jim neříká nic.
Co dává smysl ? To, co má nějakou cenu - pro nás i pro ostatní. Naše láska, práce, pomoc ...
Co smysl nedává ? Na všechno se vykašlat, o nic se nazajímat a nestarat, nic už nechtít, nad ničím se nezamyslet ...?
Přece všechno kolem nás ( včetně nás samých ) nějaký smysl má. Stále hledat a nalézat ( nebo nenalézat ? ) vytváří ten nepřetržitý řetěz poznávání smyslu všeho, co můžeme svými smysly pochopit. Ale nejsme stejní v chápání světa vnějšího nebo vnitřního, často nás právě naše smysly klamou, vidíme smysl v tom, co smysl nedává a naopak.
Klást si otázky, stále se učit ...
Smysl - nesmysl ... to je, oč tu běží.

A co teď ?

11. února 2014 v 15:05 | Alena Ludvíková
Mládí je dar, stáří není zásluha. Tohle jsem někde slyšela, asi je to pravda. Ale dalo by se také říct to, co je napsáno na krematoriu: "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy." Tohle je výstižné a zcela pravdivé.
Stáří přináší mnoho problémů, ať už zdravotních, finančních nebo společenských. Na stav společnosti ukazuje to, jak se dovede postarat o své seniory. Když se starý člověk musí místo zaslouženého odpočinku dřít, aby přežil, dokazuje, že něco není v pořádku. Průměrný důchod není zdaleka takový, jak udává statistika. Je smutné, že senior se musí vzdát téměř všeho, co život zpříjemňuje, a jenom živořit. To platí i pro ty, kteří ještě pracují, protože po práci jsou tak vyčerpaní, že už se nemohou věnovat svým zálibám. Ten směšný "žebrácký groš", kterým od ledna byly důchody valorizovány ( tak 40,- Kč měsíčně ) je vyloženým výsměchem.
Zamyslete se nad mými slovy. Kdo celý život poctivě pracoval, měl by prožít bezstarostné stáří v klidu a pohodě, a ne s hrůzou sledovat každé zdražení a počítat každou korunu, kterou musí vydat, stále se bát, že nebude moct zaplatit nájem a rozmnoží řady bezdomovců. obávat se každé nemoci, poněvadž nebude mít peníze na léky - a navíc ještě čelit úsměškům některých mladých lidí ...
Stáří není sice zásluha, ale v současné době se podobá spíše trestu za něco, co nemůžete ovlivnit. Pokud předčasně neumřete, budete staří jednou také.
Občánku, a co teď ? ? ?

Svět, v němž žijeme ...

3. února 2014 v 14:37 | Alena Ludvíková
Co napsat o dnešním světě ? Asi to, že znám i včerejší. Ten současný svět, který je plný protikladů, dosáhl, ba dokonce i přesáhl ( jak se zdá ) únosnou míru snesitelnosti. Ať se podíváme kamkoliv, všude panuje nesoulad, nenávist, chamtivost, přebujelá touha po mamonu, hrubost a bezcitnost. Co s tím ? Jak to změnit ? Hledat ve světě "včerejším" inspiraci ? Tak snadné to není - v minulosti se také odehrávalo mnoho krutostí - od starověku přes děsivý středověk a novověkou druhou světovou válku ( holocaust ), Hitlerovu a Stalinovu hrůzovládu až do nedávné doby - a do dnešního dne. Komu slouží všechny vymoženosti moderní techniky ? Zdaleka ne všem. Kdo užívá krásy přírody ? Menšina těch, kteří mají peníze i čas. A proč je tahle mizérie ? Kam zmizely city, láska, přátelství, solidarita ? Honba za penězi, touha po moci a nadvládě se zmocňuje stále většího počtu lidí. Kdo se dnes raduje z prostých věcí ? Kouř z mamutích fabrik zahalil modré nebe, zastřel slunce a otrávil ovzduší. Jedovatý odpad zamořil vodní toky ... vyjmenovat bych toho mohla hodně. Změnilo by se tím něco ? Těžko. Změna musí nastat v myšlení lidí, dokud je čas. Nebo už není ? Příroda se bouří - povstane proti člověku ? Asi ano ... Ale to přece nechceme, vždyť máme děti a pro ně by měl svět přinášet krásu, radost, štěstí ...
Změní jediná nádherná myšlenka svět ? Ten dnešní, v němž právě žijeme ?

Vzpomínám ...

1. února 2014 v 14:50 | Alena Ludvíková
Vybavují se mi slova písničky: Zima, zima tu je, snížek poletuje, stromy, domy, stromy, domy bíle zahaluje ...
Je to prima, když svítí slunce, lehounce mrzne a čistý sníh se třpytí na stromech, travnatých plochách a střechách domů. Ideální je to na horách. Sjezdovky, vleky, horské boudy ...
Také jsem ráda jezdila na lyžích, hlavně v Krkonoších, Tatrách a kdysi i v Krušnohoří. Ale po trojnásobné fraktuře hlezna ( kotníku ) a natržení achillovky jsem tento krásný sport opustila. Nestalo se mi to při lyžování, ale docela obyčejně později večer při chůzi po neosvětleném chodníku, kde byla díra v dlažbě, kam mi zapadla noha, na niž jsem při pádu dosedla. Jen to nějak křuplo, a když jsem chtěla vstát, zdálo se mi, že nemám na levé noze nač došlápnout. Pochopila jsem, co se asi stalo a podařilo se mi doskákat po jedné noze ke světlu, které jsem dole na ulici zahlédla. Byly to otevřené dveře jedné žižkovské hospůdky. Když jsem se zjevila ve dveřích, vše utichlo - ale pak mi kdosi přistavil před hospodu židli, jiný přinesl deku a přikryl mě, další přispěchal se sklenicí vody a práškem proti bolesti a jeden mladý muž zavolal záchranku, a dokonce potom se mnou odjel do nemocnice Na Františku. To už jsem byla v šoku, jen jsem si uvědomovala, jak laskaví byli ti cizí lidé, jak zkušeně jednali, jak mi pomohli.
Tak tohle mi vytanulo na mysli, když jsem si přečetla téma týdne.
Stalo se to dávno. Stejně však ještě jednou: DĚKUJI ...