Květen 2014

Omyl

16. května 2014 v 10:31 | Alena Ludvíková
Nebylo mi sice pět, ale asi tři, moc dobře si však na tuto příhodu pamatuji:


Že je ropucha docela milé stvoření, přesvědčila jsem se u Krásů na zahradě. Byly mi asi tři roky, stáli jsme u zahradní branky, dospělí se bavili a já jsem se dívala kolem. Náhle jsem na vlhké zemi uviděla malého poskakujícího tvorečka. Okamžitě jsem se k němu rozběhla a opatrně ho uchopila do dlaní. "Maminko, vrabeček," volala jsem radostně a utíkala k mamince. Ta nevěřícně rozevřela mé dlaně - a vyskočila na trávu tmavá bradavičnatá ropucha. Chtěla jsem ji opět chytit, ovšem maminka mi v tom zděšeně zabránila. Běžela se mnou do koupelny a horlivě mi drhla rejžákem ruce. "Budeš mít bradavice," nešťastně prorokovala a teta Ema se smála. Kluci škodolibě sledovali její počínání a potají na mě "dělali ksichty". Mně mrzelo, že tu báječnou, roztomilou "žabičku" ( tak jsem ropuchu z vrabečka přehodnotila ) nemohu mít.
Bradavice jsem nedostala, ale v budoucnu se mi kluci smáli a při pohledu na jakoukoli žábu potěšeně křičeli: "Maminko, vrabeček..."
To byl jeden z mých krásných omylů. Ale ropuchy se mi vůbec nezdají ošklivé, jsou mi dodnes sympatické.