Červenec 2015

Dav vítězí ...

26. července 2015 v 16:10 | Alena Ludvíková
Kdysi jsme se školou museli povinně do průvodu na 1. máje. Dostali jsme transparenty a mávátka - a vyrazili jsme od školy. Cestou jsme soutěžili, kdo bude nejhlasitěji vykřikovat daná hesla. Kupř. "Máme víru v sílu míru," ale my jsme si to předělali na: "Máme víru v díru sýru," dorazili jsme na Václavské náměstí nebo na náměstí Míru, řvali pozměněná či přímo jiná provokativní hesla, pak jsme zahodili mávátka a transparenty opřeli někam o zeď domu a běželi ke stánku s vuřty s hořčicí. No, dav dokáže uchvátit. Dobří či špatní žáci, ti hodní nebo uličníci - vše jedno. Dav je všemocný. Dav zachvátí, strhne, nadchne ... jdeme, běžíme, smějeme se a řveme s davem ... jsme spolu, je nám prima, svět je přece báječný, hurá k občerstvení, do ulic a uliček, zítřek je daleko ...
Takové to bylo.

Odlišit se od davu

25. července 2015 v 19:02 | Alena Ludvíková
Jít s davem, ztratit se v davu - to je asi nejjednodušší. Spíše jde o to odlišit se od davu, nenechat se zachvátit davovou psychózou, být svůj. Dav bývá nekritický, podléhá vůdčí osobnosti, nechává se zmanipulovat. Táhnout s davem do ulic, křičet, rozbíjet, ničit ... v nejhorším případě i zabíjet je primitivním způsobem vyjádření touhy po sounáležitosti, po tom patřit někam a k někomu. Dav dovede ovlivnit jednotlivce a strhnout ho do neadekvátního až brutálního chování. V historii najdeme spoustu takových příkladů.

Sen v životě

11. července 2015 v 17:58 | Alena Ludvíková
Život ve snu nebo sen v životě ?
Žijeme svůj reálný život a mnohdy utíkáme do snu, do snových vizí. Tam si můžeme pohrát s kouzelnými představami, s nimiž jsme sami. Ve snu, který sníme v bdělém stavu, dokážeme všechno, jsme hrdiny úžasných příběhů, létáme do oblak, potápíme se do hlubin oceánů, mluvíme se svými ideály, žijeme s těmi, které milujeme nebo jsme milovali, jsme oblíbeni, milováni, uctíváni. Sen je milosrdný, poskytuje nám, co si přejeme, hladí nás a odvádí od tvrdé skutečnosti. Ale ve snu, v tom útěku od reality je skryto i určité nebezpečí. Když se propadneme příliš hluboko, návrat bývá těžký a bolestný. Dokonce se stává, že odpoutat se od snu, je téměř nemožné. Podřizujeme mu všechno, jsme na něm závislí jako na droze, žijeme v něm a odmítáme realitu. Samozřejmě musíme snít, přiměřené snění nás povznáší, ovšem musíme vědět, kdy a jak se vrátit, abychom udělali to, co je naší povinností, co potřebujeme a čím jsme povinni lidem, s nimiž žijeme. A potom můžeme opět snít ...

... a proč ne ?

4. července 2015 v 16:47 | Alena Ludvíková
Nikdy neříkej "nikdy". Také jsem si kdysi za jistých okolností říkala: "Tak tedy už nikdy." Ale v průběhu času jsem získala určitý nadhled. Co se událo tak dávno, získalo jiný podtext. Striktní nikdy se začalo měnit v "možná někdy". Konečně jsem dospěla k úsměvnému "a proč ne ?" Nelze zatratit to, co kdysi bylo hezké, z nějaké zbytečné zatvrzelosti. Život není tak dlouhý, abychom si tohle mohli dovolit. Podat ruku přes propast času nedokáže každý, ale myslím, že pokusit se o to je správné. A pochopit znamená i odpustit. Někdy ani není co odpouštět. Čas zahladí všechno, co nás kdysi trápilo. Propast zmizí a slunce ozáří vyprahlou zem. Je krásné radovat se z toho, co bylo, přijmout vzpomínky jako dar, vzájemný dárek z minulosti, který zůstává pro naše potěšení a vzácné
porozumění. Je to cesta ...