Červen 2016

Noc a den

11. června 2016 v 12:05 | Alena Ludvíková
Děti noci nejsou dětmi ďábla, ale svými kočičími drápky se zaryjí do křehkého srdce milujícího člověka, aby pocítil jejich ostrost a zároveň něhu měkkých polštářků pod nimi. Děti noci zahalí svým hvězdnatým pláštěm Tvé posmutnělé oči a svou teplou hebkostí jako hojivou mastí zmírní pocit úzkosti, který provází Tvé probuzení do pološera a posílí víru v vše objímající lásku. Děti noci otevírají cestu k ránu posetému voňavými květy, které se koupou v ranní rose jako v potůčku slz bezděčně tekoucích do veliké řeky naděje. Děti noci usínají v objetí nového dne a zdají se jim sny o noci plné magického kouzla ...
Den s nocí se střídají, noc a den se prolínají a kočičí drápky se tiše zatahují, jemně zapadají do hedvábí svých polštářků ... a přichází sen ...

Věční poutníci

4. června 2016 v 16:45 | Alena Ludvíková
Spokojený život - to je nádherná představa, ale většinou pouze představa.
Spokojený život je jako klidná hladina, řeka plyne, lehounké vlnky se mírně pohupují, nevybočují z mezí daných zelenými břehy a podobají se mírně oddechujícímu snícímu člověku.
Představuji si, jak ležím na pláži na sluníčku, poslouchám něžnou melodii písní o lásce a kolem mne se míhají bosé nohy malých nevinných dětí. A nebe je modré ...
Ale náhle se zvedne vítr, vlny vzrostou vysoko nad hladinu, to dosud modré nebe se zatáhne šedivými mraky, které zakryjí slunce, a odkudsi zavane ledový smutek ztracených nadějí.
Spokojenost je stagnující letargie utápějící se v sladkých snech. Zčeřená hladina mysli vede k pokroku nespokojeností s tím, jak dosud žijeme a čeho jsme ještě nestačili ve svém životě udělat, nutí nás vzchopit se a bojovat...
Toužíme po spokojenosti, ale nespokojíme se s ní. Chceme víc, chceme se prosadit, uplatnit své sny, chceme létat, ne se ploužit v poklidu při zemi. Jsme věční poutníci ...